Sourozenci Valentovi se shodují: „Nejlepší natáčení jsme zažili na hradě Český Šternberk.“ Proč? A na jaká další natáčení ještě hned tak nezapomenou? Co je na place zaskočilo? A kolik facek už Franta schytal od Bedřicha? Přinášíme vám druhou část ...

Šternberk! To bylo nejlepší. To bylo fakt natáčení, který mě asi bavilo úplně nejvíc za celou moji kariéru. Jednak proto, že jsme tam natáčeli s Pepou Navrátilem a Nikolou Hronovou, takže jsem byl v podstatě věkově mezi svejma. A potom se točilo na hradě. Kostymérny byly v komnatách a ty chodby tam… Taky ještě byla parádní bouřka. Dokonce je zachycený video, kdy režisér Kryštof Hanzlík tu bouřku přivolává jako velký guru. :-) To natáčení jsme si tehdy opravdu užili.

 

 

V dílně, že jo? Tam jsem vlastně dostal první facku od Bedřicha a jako jsem spadl do rakve mezi svíčky. To bylo dobrý. Hrajeme si tam na upíry a já ležím v rakvi a svíčky kolem.

 

 

Už ne. U desátý jsem přestal. :-)

 

 

To ne. Ale víc jich bylo. Čtyři určitě. Mezi těma dvěma, o kterejch jsme mluvili (pozn. redakce: více o fackách v první části našeho letního rozhovoru), ještě takový dvě další.

 

 

Asi taky ten Šternberk, jak jsem měla princeznovský šaty. Ale taky se vždycky těším na scény, když si tam třeba jenom hrajeme a ječíme.

 

 

No, jako že máme ječet, prát se a tak.

 

M: Tyhle scény jsou nejjednodušší. Jenom třeba ležíme, spíme, čteme si nebo si jakoby hrajeme. Taková ta improvizace. Je to pohodový, protože se na natáčení nemusíme učit text a můžeme si vymejšlet svoje věci.

 

 

To bylo dobrý, ale jedny šaty, takový červený, mi byly vyloženě velký. Pořád mi padalo ramínko. Ale bylo to strašně fajn, bylo to takový jiný.  

 

 

Jo.

 

 

 

Divně, svědilo to.

 

M: :-) :-) :-)

 

Když jsme točili, jak se Ema vrátila od Lucie a byla jako zlá na Anču. Emička byla do tý doby furt ta hodná, všichni na ni mluvili jenom mírným hlasem, takže jsem nečekala, že Anča na mě začne tak strašně řvát. :-)

 

 

Třeba brečení a smutek. Ne že by mi to bylo úplně nepříjemný, ale špatně se to hraje.  

 

 

Nejnepříjemnější asi bylo, když mi poprvý pomáhali maskérky k slzám mentolovou tyčinkou pod oči. Ony to tam mázly, zeptaly se: „V pohodě?“ A já: „Jo, v klidu.“ Najednou mě to začalo pálit, tak jsem začal strašně mrkat. Hrozně nepříjemnej pocit. Potom to pálilo tak, že jsem oči v podstatě nedokázal otevřít. Slzy stříkaly takhle do stran a všichni si pochvalovali: „Jo, dobrý slzy, musíme točit.“ A já tam seděl se zavřenejma očima a nemohl je prostě otevřít. Nešlo to, strašně to pálilo. Točit jsme nakonec mohli, až když to v podstatě vyprchalo. :-) Takže jsme to pak chytali, jako že tam přijdu ubrečenej, protože slzy už byly pryč.   

 

 

Trochu mi byla zima. Měla jsem přece jenom ty bačkůrky, tak to nebylo moc příjemný. Ale jinak docela v pohodě. Jak se řeklo stop, tak na mě hned dávali bundy.

 

 

Vlastně jo, poprvý.

 

Bylo to překvapení, že to není opravdovej sníh, ale nějaká hmota. Žádnej velkej šok to ale nebyl. :-)

 

 

Seznámila jsem se se spoustou lidí a naučila jsem se líp komunikovat s dospělejma.

 

Určitě spoustu zážitků a hlavně zkušeností, protože jsem tu přeci jen dlouho a myslím, že jsem tady hrál už v podstatě všechny nálady – brečení, smích, vztek... Je to opravdu škola. No a potom zážitky typu výlet do zoologický s Ulicí a další. :-)

 

 

Čas, spoustu času na věci, který bych chtěl dělat a zažít. Třeba se školou. Stává se, že nestíhám školní výlety, nikam prostě nemůžu jezdit.  

 

Nemám moc čas na svoje věci. Třeba nemůžu ke kamarádce, protože se musím učit texty. A taky nemůžu na různý kroužky, ale jinak v pohodě.