Z této rány se Vilma Nyklová hned tak nevzpamatuje. Ať si říká, kdo chce, co chce, ona ví své. Stárka má na svědomí jen a jedině ona. Nebýt jí, určitě by tu s námi nyní ještě byl.

„Je to moje vina. Kdybych mu donesla tu vodu, kterou po mně chtěl, třeba by se to nestalo. To kvůli mně se takhle rozčílil, o tom žádná. Měla sem ho nechat, aby mi řek´, co chce. Ale kdo to moh´ tušit, že ho to takhle sebere? Kdybych nebyla tak rozčílená, tak se k němu tak nechovám. Dyť já ho chtěla jenom postrašit. Za žádnym právníkem bych nešla,“ pláče Vilma Nyklová. Že její manželství se Stárkem skončí takhle rychle, to by ji ani ve snu nenapadlo. Vždyť ona si vlastně dělala až do poslední chvíle stále naděje, že se žádný rozvod konat nebude.

PŘIPOMEŇTE SI:

Stárkovu smrt

Patří mu to

„Může bejt rád, že to měl tak rychlý. Ric pic a bylo po něm. Takhle bych chtěl taky jednou umřít, ne se trápit někde v nemocnici nebo bůhvíkde. A za to, co udělal máti, si stejně nic jinýho ani nezasloužil,“ myslí si o otčímovi Lumír Nykl. Ani on se stále nemůže vzpamatovat z náhlého Stárkova odchodu z tohoto světa. Ovšem jak je jeho dobrým zvykem, jen co se oklepal z nejhoršího, hned začal přemýšlet a kalkulovat. A ty jeho počty jsou velmi, velmi nadějné.

PŘIPOMEŇTE SI:
Lumírovu snahu oškubat Stárka rozvodem

Stárkovo tělo ještě ani pořádně nevychladlo a už se stane předmětem ostré hádky mezi Lumírem a Nyklovou. V pondělí večer v 18:30.

PŘIPOMEŇTE SI:
Stárkův černý čtvrtek

PŘEČTĚTE SI:

On-line rozhovor s Miloslavem Stárkem

Čtěte také:

Dostaňte Ulici do televizní elity! Hlasujte pro ni v TýTý 2009

Cyrilovy dopisy – odjištěný granát vybouchne v rukách Jardy